A který kůň se každému vybaví, když se řekne Josef Váňa? Želeník! No jistě! Nikdo nemůže zapomenout na Velkou pardubickou v roce 1991, kdy spadl ze Železníka na Poplerově skoku, ale nevzdal to, nasedl zpět a vyhrál. Nevzdává se, nešetří se, bojuje. V roce 1994 přežil svou smrt. Na dostih v německém Iffezheimu u Baden-Badenu jistě nezapomene. V sedle Verona se připletl do kolize a odnesl si z toho těžký otřes mozku, mnohačetné zlomeniny a těžké zranění plic. Lékaři pochybovali, že přežije. Váňa to ale nevzdal a díky pevné vůli se uzdravil. Po návratu z nemocnice už druhý den seděl v sedle koně Matia Mou.

Josef Váňa vystupuje v několika rolích – jezdec, chovatel a trenér. Vyhrál spoustu dostihů a hlavně se stále drží v pozici jediného žokeje, který vyhrál Velkou pardubickou šestkrát! Nedávno oslavil své 57. narozeniny. Jak to bude dále s jeho dostihovou kariérou?

ROZHOVOR S PĚTINÁSOBNÝM VÍTĚZEM VP - JOSEFEM VÁŇOU

Kde a kdy jste se prvně dostal ke koním?
Narodil jsem se na vesnici jménem Slopné na Valašsku. Kolem našich oken vedla silnice a po ní chodili koně zapřaženi v potahu. Tenkrát bylo úplně normální, že zemědělské práce vykonávali koně, takže tam jsem viděl koně prvně. Ale vy si určitě ptáte, kdy jsem viděl prvně jezdeckého koně. Toho jsem měl možnost vidět asi v pěti, šesti letech. Jeden z těch koní, kteří tahali vozy, byla polotěžká kříženka Furiosa s nějakým těžším chladnokrevníkem a na tom tenkrát náš živočichář JZD jezdil. To byl první jezdecký kůň, kterého jsem viděl.



Jaký kůň vám během života přirostl nejvíce k srdci?
To je otázka dost ošemetná… Když jsem začal koně dělat znovu ve Světlé Hoře, tak jsem svým způsobem hodně promlouval do tréninku dostihových koní. Měl jsem takovou nějakou vizi, že trenér nebo člověk, který s koňmi dělá, by se neměl upnout na jednoho, aby jednomu nadržoval a druhému nenadržoval. Začal jsem se tedy zaobírat takovým profesionálním způsobem výcviku koní. Já nemohu říct, který kůň mi nejvíce přirostl k srdci. Samozřejmě Železník, s kterým jsem vyhrál 4x Velkou, se nabízí, že by to mohl být on, ale není to pravda. Já jsem ho neměl rád pro jeho aristokratickou povahu. On byl takový drzý a rozverný kůň. Spousty lidí si ochočil a dělal si s nimi co chtěl. Já jsem naopak na něj musel být přísný, abych z něho tu panovačnost dostal. Takže já vám na tuto otázku nemohu odpovědět, kterého koně mám nejraději. Já je mám rád všechny a beru je takovým profesionálním měřítkem, že ti nehodní zaslouží potrestat a hodní pochválit. Ale nedělám mezi nimi rozdíly, kterého mám raději a méně rád.

Vzpomínáte často na Železníka?
Mám manželku pocházející ze Světlé hory a kluk tam často jezdil na prázdniny. Když člověk do tohoto kraje zajel, tak první co bylo, šel se podívat na Železníka. Bylo to takové, že to patřilo k životu. I já, když jsem tam přišel, tak jsem se na něj hned šel podívat. Dneska už je to skoro rok, co nežije. Odešel ve velmi vysokém věku – v osmadvaceti letech, tak pomaličku odchází i z mysli. Jsou i jiní koně. Samozřejmě, když začnu vyprávět, tak na Železníka vždy dojde řeč, ale v podstatě, abych se přiznal, v poslední době se mé myšlenky k němu se moc často nevracejí.